Možná plánujete psát bakalářskou nebo diplomovou práci a Váš vedoucí chce, abyste v rámci výzkumu splnili princip triangulace. Možná jste na triangulaci narazili u prací, jimiž se chcete inspirovat. Jestliže využití triangulace zvažujete, určitě děláte dobře, neboť se jedná o postup, který Vám pomůže realizovat solidní a lépe obhajitelný výzkum.

Ihned zkraje se zbavme mýtu, že triangulace vyžaduje použití tří nebo více prvků (zdrojů dat, metod apod.). ¹ Latinská předpona „tri-“ souvisí s původním významem slova, avšak ten pro pochopení triangulace v kontextu výzkumných strategií není směrodatný. Jak správně vysvětluje Chrastina, „v sociálněvědním výzkumu se pojem triangulace používá zpravidla pro pozorování zkoumaného problému z alespoň dvou různých bodů, pohledů, perspektiv.“ (Chrastina, 2019, s. 251)

Jiný mýtus spojený s triangulací říká, že princip triangulace naplňuje již samotný fakt, že výzkum pracuje s více než jedním respondentem. Sice je pravda, že více respondentů v jistém smyslu znamená více perspektiv, avšak kdyby toto znamenalo splnění principu triangulace, tak by jej bez problémů splnil téměř každý výzkum. Důsledkem by byla redukce výpovědní hodnoty tvrzení „výzkum splnil princip triangulace“ ad nihilum, čili nic moc by to neznamenalo.

Definice triangulace

Triangulaci můžeme co nejobecněji definovat jako strategii v určitém aspektu výzkumu vrstvit perspektivy se záměrem dovést výzkum skrze porovnání těchto perspektiv k validnějšímu výstupu. Tento postup je motivován premisou, že čím je výzkum validnější, tím je lepší. V závislosti na tom, k jakému aspektu výzkumu se vrstvení perspektiv váže a v jakém pořadí je realizováno, se vymezují různé typy triangulace.

Pokud se na něco díváme z více úhlů pohledu, můžeme tím získat kritičtější či lépe propracovaný pohled. Ono „můžeme“ je zde na místě, neboť úspěšné uplatnění triangulace není dosaženo pouhou kombinací více prvků. Musí jít o účelnou kombinaci prvků, kde každý jeden z nich je správně realizován a kde je zároveň správně realizován i výzkum jako celek. Splnění principu triangulace samo o sobě nezajistí, že výzkum dojde k solidnímu výstupu, stejně jako splnění pravidla shody přísudku s podmětem samo o sobě nezajistí, že to, co někdo tvrdí, bude mít relevantní obsah.

Typy triangulace

Lze se bez triangulace obejít?

Ačkoli má triangulace zkvalitnit výstupy výzkumu, neznamená to, že bez ní kvalitní výzkum nelze realizovat. Třeba v kontextu psaní diplomové práce můžete zvažovat, že budete triangulovat aktéry: uděláte rozhovory s trenéry a svěřenci trenérů. Řekněme, že chcete provést 12 hloubkových rozhovorů; pak Vám na každý typ aktéra vyjde 6 rozhovorů, což není moc. Alternativou by bylo omezit se na jeden typ aktéra – třeba trenéři – který pokryjete celkem 12ti plánovaných rozhovorů. Je zřejmé, že druhý postup princip triangulace nesplní, ovšem může Vám přinést výrazně bohatší pohled na zkoumaný jev z trenérské perspektivy (za předpokladu, že výzkumný soubor není příliš homogenní).

Zejména v kontextu menších výzkumů (kam patří bakalářské a diplomové práce) je tedy třeba pamatovat na to, že využívání triangulace je vykoupeno menším prostorem, který složkám naplnění jejího principu poskytneme. Jak uvádí Miovský (2006, s. 264), platí zde „pravidlo přiměřenosti a použité validizační metody musí odpovídat rozsahu a zaměření konkrétní studie.“ Přesto existuje výzkumný design, u kterého se triangulace očekává vždy, a to je design případové studie.

Postupy běžné u závěrečných prací

Ať už děláte dotazníkové šetření, pozorování (strukturované nebo nestrukturované) nebo analyzujete dokumenty, vždy můžete metodologický repertoár obohatit o rozhovory s aktéry (pro více informací o metodě rozhovoru klikněte zde). To ale nutně neznamená, že rozhovory jsou vždy jen jakýmsi přídavkem. Někdy jsou pilířem výzkumu.

U případových studií, kde zkoumaná realita zasahuje do klinických, vzdělávacích a rodinných kontextů, nebo se v nich přímo nachází, doplníte rozhovory o anamnézy založené na obsahové analýze relevantních klinických a jiných dokumentů. Platí, že čím méně případů máte, tím vhodnější je ve větší míře triangulovat.

Častým způsobem, jak naplnit princip triangulace, u výzkumů zahrnujících užití metody rozhovoru je provést rozhovory s různými typy aktérů (viz trenéři a jejich svěřenci výše). Jedná se o datovou triangulaci neboli triangulaci zdrojů dat. (Hendl, 2017; Miovský, 2006) Zde je třeba pamatovat na to, že pokud půjde o rozhovory polostrukturované, zpravidla je nezbytné vytvořit pro každý aktéra zvláštní osnovu, přičemž tematický překryv osnov zajistí dobrou porovnatelnost daných perspektiv.

Co se týče datové triangulace, platí, že „čím bohatší jsou zdroje dat, tím bohatší možnosti máme pro následnou analýzu a interpretaci. Naopak čím užší je spektrum zdrojů dat a jejich dostupnost, tím vyšší je riziko možného zkreslení.“ (Miovský, 2006, s. 266)

Další užitečný způsob, jak uplatnit triangulaci, spočívá v zapojení další osoby do procesu kódování kvalitativních dat, nebo v širším smyslu do procesu jejich analýzy a interpretace. Např. autor práce by si mohl nechat zpracovat kódování několika rozhovorů jinou (dostatečně kompetentní) osobou a její výstup srovnat se svým. Takový postup by pomohl dospět k lépe promyšlené struktuře kódů, a tedy potenciálně k lepší analýze.

Smíšený výzkum

Použití smíšeného výzkumného designu je zvláštní případ metodologické triangulace. Předpokladem je zde to, že kvalitativní a kvantitativní část výzkumu je orientována na zkoumání téhož jevu. Jinými slovy, design smíšeného výzkumu by neměl způsobit, že se váš výzkum rozpadne na dva pouze vágně související výzkumy. „V praxi to znamená, že realizovaná kvalitativní akce přináší hloubková data subjektivní podoby např. u jednoho nebo několika málo případů, později pak chceme dospět ke konstatování určité míry generalizace a platnosti závěrů a zjištění. Z tohoto důvodu dochází k přípravě a realizaci kvantitativní akce (např. užití dotazníku a aplikaci statistických postupů). Obráceně, tj. kvantitativně-kvalitativním postupem, lze postupovat v případě realizované kvantitativní akce, která však nepřinesla, a možná ani nemohla přinést, porozumění a odůvodnění pro motivy, potřeby, přání, chování a prožívání do akce zapojených osob (tj. respondentů provedené kvantitativní akce).“ (Chrastina, 2019, s. 253)

Jindy se metodologickou triangulací chápe využití vícero vhodných analytických metod v rámci ryze kvalitativního výzkumu.

Simultánní vs. sekvenční triangulace

U metodologické triangulace lze podle Chrastiny (2019) rozlišit mezi simultánní a sekvenční triangulací. V prvním případě jsou metody použity současně (ve smyslu: nezávisle na sobě), v druhém použití jedna z nich přináší výstup, který určuje to, jak bude použita ta druhá. Např. obsahovou analýzou reklamních spotů si zmapujete rozmanitost způsobů reprezentace muže v reklamě a na základě toho postavíte dotazník se škálami, které budou měřit postoje konzumentů takových reklam k již identifikovaným způsobům reprezentace. V návaznosti na to by šlo dělat rozhovory.

Krystalizace

Triangulace je validizační metoda čili metoda pro zajištění validity výzkumu, přičemž v oblasti kvalitativního výzkumu je takových metod více. (Creswell & Miller, 2000) Jedním ze způsobů, jak se na účel triangulace dívat, je vidět ji jako prostředek k dosažení přesnějších závěrů. Tato představa je vlastní realismu a vychází z přesvědčení, že zkoumaný jev je jedinečnou, zcela objektivní realitou, kterou prostřednictvím výzkumu více či méně přesně zachycujeme podobně, jako bychom měřili venkovní teplotu. Triangulace je pak viděna jako způsob, který omezuje zkreslení, jež do výzkumu nutně vnáší subjektivita respondentů, probandů i samotných výzkumníků.

Rivalem realismu je směr konstruktivistický, který reprezentují např. autorky reflexivní tematické analýzy Virginia Braun a Victoria Clarke. Konstruktivisté vychází stejně jako realisté z náhledu, že subjektivita, především ta výzkumníkova, se vždy nezbytně propíše do výstupů kvalitativního výzkumu. Ovšem na rozdíl od realistů tento fakt nechápou jako přitěžující okolnost na vrub vědeckosti kvalitativního přístupu. Vliv subjektivity podle nich není potřeba eliminovat, ale spíše přijmout (a s ním i pluralitní představu o pravdě) a nějak s ním prostřednictvím sebereflexe během výzkumu pracovat. (Braun & Clarke, 2013)

Pokud je Vám konstruktivistický pohled bližší, „pak využívání různých zdrojů dat, metod, přístupů nebo osob provádějících analýzu vás nemůže přivést blíže k jedné pravdě, protože žádná taková věc pro vás neexistuje.“ (Braun & Clarke, 2013, s. 286) V konstruktivistickém rámci můžete triangulaci chápat jako krystalizaci. Podle zastánců tohoto pojetí není cílem kombinace dvou a více perspektiv „zajistit výzkumníkům přístup k validnější, jedné pravdě, ale poskytnout komplexnější, hlubší, byť pořád subjektivní, pohled na [zkoumaný] problém.“ (Tracy, 2010, s. 844)

Pokud potřebujete poradit, neváhejte se nám ozvat prostřednictvím kontaktního formuláře.

Zdroje:

Braun, V., & Clarke, V. (2013). Successful Qualitative Research: A Practical Guide For Beginners. Sage Publications.

Chrastina, J. (2019). Případová studie – metoda kvalitativní výzkumné strategie a designování výzkumu. Univerzita Palackého v Olomouci.

Creswell, J. W., & Miller, D. (2000). Determining Validity in Qualitative Inquiry. Theory Into Practice, 39(3), 124–130. https://doi.org/10.1207/s15430421tip3903_2

Hendl, J. (2016). Kvalitativní výzkum (2. edice). Portál.

Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Grada.

Tracy, S. J. (2010). Qualitative Quality: Eight ”Big-Tent” Criteria for Excellent Qualitative Research. Qualitative Inquiry, 16(10), 837–851. https://doi.org/10.1177/107780041038312zT