Použití tematické analýzy v psychologii (Using thematic analysis in psychology)

Virginia Braun a Victoria Clarke

původní text: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1191/1478088706qp063oa

překlad © 2021 PP. | Milan Soutor

V psychologii, ale nejenom v ní, je tematická analýza běžně používanou metodou kvalitativní analýzy (Boyatzis 1998; Roulston, 2001). Přesto jí chybí adekvátní vymezení a její použití bývá zřídkakdy přiznáno. Touto statí chceme vyplnit mezeru, kterou coby výzkumnice a pedagožky v oblasti kvalitativní psychologie vnímáme jako současný problém – neexistence stati, jež dostatečně nastíní teorii, uplatnění a zhodnocení tematické analýzy a která tak učiní způsobem srozumitelným pro studenty a všechny ty, kteří s kvalitativním výzkumem nejsou nijak zvlášť obeznámeni.[1] Jinými slovy, naším cílem je předložit článek, který kvalitativní psychologii prospěje jednak jako pedagogický nástroj a jednak jako nástroj výzkumný. V této stati si proto rozebereme teorii i metodu tematické analýzy a navíc vyjasníme, v čem se tematický přístup liší nebo naopak shoduje s různými jinými přístupy, které s ním pojí společné rysy.

Kvalitativních přístupů je nesmírně mnoho, jsou složité a nuancované (Holloway a Todres, 2003), a pokud jde o tematickou analýzu, ve vztahu ke kvalitativní analýze jako takové bychom ji měli chápat jako zakládající. Výzkumníci by se tuto kvalitativní analytickou metodu měli učit jako první, neboť jim vštípí klíčové dovednosti, jež jim budou užitečné při aplikaci mnohých jiných forem kvalitativní analýzy. To potvrzují Holloway a Todres (2003: 347), podle nichž je „tematizování významů“ jednou z mála obecných dovedností sdílených napříč kvalitativní analýzou.[2] Z tohoto důvodu ji Boyatzis (1998) charakterizuje nikoli jako zvláštní metodu, ale jako nástroj k použití v rámci více různých metod. V podobném duchu se vyjadřují Ryan a Bernard (2000), když tematické kódování vymezují jako proces uskutečňovaný uvnitř „významných“ analytických tradic (např. zakotvená teorie), a nikoli jako zvláštní a svébytný přístup. S tímto nesouhlasíme a hájíme stanovisko, že tematická analýza má být považována za svébytnou metodu.

Jednou z výhod tematické analýzy je její flexibilita. Zjednodušeně můžeme kvalitativní analytické metody rozdělit podle příslušnosti do dvou táborů. V prvním jsou ty, které se pojí s určitou teoretickou a epistemologickou pozicí nebo které z nějaké takové pozice vychází. U některých z nich – sem patří třeba konverzační analýza (KA; eg, Hutchby a Wooffitt, 1998) a interpretativní fenomenologická analýza (IFA; eg, Smith a Osborn, 2003) – je (zatím) poměrně omezená variabilita, pokud jde o to, jak metodu v jí příslušejícím rámci aplikovat. V podstatě je to tak, že existuje jediný návod, jak analýzu provést. U jiných z nich – např. zakotvená teorie (Glaser, 1992; Strauss a Corbin, 1998), diskurzivní analýza (DA, eg; Burman a Parker, 1993; Potter a Wetherell, 1987; Willig, 2003) nebo narativní analýza (Murray, 2003; Riessman, 1993) – je to zase tak, že metoda má různé manifestace, a to uvnitř širokého teoretického rámce. V druhém táboře se nachází metody, které jsou ze své podstaty nezávislé na teorii a epistemologii a mohou být uplatňovány napříč celou řadou teoretických a epistemologických přístupů. Jakkoli je tematická analýza často (implicitně) chápána jak k-realismu-náležející/experimentální metoda (Aronson, 1994; Roulston, 2001), ve skutečnosti tato metoda patří zcela jistě do druhého tábora a je kompatibilní jak s esencialistickými, tak konstruktivistickými paradigmaty v psychologii (k tomuto více později). Teoretická volnost tematické analýzy činí z této metody pružný a užitečný výzkumný nástroj. Dokáže poskytnout bohatý a detailní výklad dat, kterému přitom nechybí všestrannost.

Vzhledem k nesporným výhodám vyplývajících z flexibility tematické analýzy je důležité říct, že tuto flexibilitu nechceme v žádném případě omezovat. Bez srozumitelných a výstižných zásad pro tematickou analýzu se ale neobejdeme, neboť jejich absence by vedla k tomu, že by některých případech oprávněně platila výhrada namítaná proti kvalitativnímu výzkumu, že „všechno je dovoleno“ (Antaki et al., 2002). Doufáme, že se nám v této stati podaří udržet rovnováhu mezi jasným vymezením tematické analýzy – tzn. vysvětlíme, co to je a jak se s tím pracuje – a zajištěním flexibility jejího použití tak, aby se metoda nestala omezenou a svázanou, čímž by ztratila své hlavní výhody. Jasné vymezení tematické analýzy bezpochyby poslouží všem, kdo ji používají, neboť jim umožní vědomě se rozhodovat o konkrétní formě analýzy, s níž pracují. Tato stať si tedy klade za úkol vyzdvihnout flexibilitu metody a poskytnout lidem slovník a „recept“, které jim umožní uchopit tematickou analýzu solidním způsobem jak po teoretické, tak i metodologické stránce.[3] Jak si později ukážeme, uplatnění metody v analýze dat výzkumníci musí doprovodit tím, že explicitně uvedou svá (epistemologická a jiná) přesvědčení (Holloway a Todres, 2003). Kvalitativní psychologové musí jasně říct, co dělají a proč to dělají, a to zahrnuje i často opomíjené „jak“ analýzy v jejich výzkumných zprávách (Attride-Stirling, 2001).

V této stati nastíníme následující: co je tematická analýza; 6-fázový diagram pro provedení tematické analýzy; možná úskalí, kterým je potřeba se při provádění tematické analýzy vyhnout; co dělá dobrou tematickou analýzu dobrou; výhody a nevýhody tematické analýzy. Výklad v celé šíři doplňujeme o příklady z odborné literatury, vč. příkladů z našich výzkumů. Uváděné příklady nám umožňují demonstrovat typy výzkumných otázek a témat, které lze zkoumat s využitím tematické analýzy.

Než začneme, musíme si definovat několik málo termínů používaných v této stati. Datovým korpusem máme na mysli všechna data sebraná pro určitý výzkumný projekt. Datovým setem myslíme jen ta data, která z korpusu vyčleňujeme proto, abychom je zpracovali nějakou konkrétní analýzou. Existují dva hlavní způsoby, jak datový set vybrat (který přístup si vyberete, záleží na tom, zda přistupujete k datům s nějakou otázkou, či nikoli – viz oddíl „Několik rozhodnutí“ níže). Za prvé, datový set se může skládat z mnoha, popř. všech, individuálních datových položek uvnitř vašeho korpusu dat. Tak např. v projektu o kosmetické operaci ženského genitálu se datový korpus Virginie skládá z rozhovorů s chirurgy, mediálních výstupů na dané téma a webových stránek chirurgů. Pro každou analýzu zvlášť může být její datový set tvořen pouze rozhovory s chirurgy, pouze webovými stranami (Braun, 2005b) nebo může zahrnovat data od chirurgů v kombinaci s některými mediálními daty (eg, Braun, 2005a). Za druhé, datový set může být dán konkrétním analytickým zájmem zkoumat prostřednictvím dat nějaké vybrané téma. Datový set pak nabývá podoby souhrnu všech případů v korpusu, které odkazují k danému tématu. Na Virginiině příkladu: pokud by chtěla zkoumat, jak se traktovalo „sexuální potěšení“, její datový set by sestával ze všech případů v celém korpusu dat, které jsou nějak relevantní ve vztahu k tématu sexuálního potěšení. Uvedené dva přístupy někdy lze k vytvoření určitého datového setu kombinovat. Datovou položkou se má na mysli každá dílčí jednotka sebraných dat, přičemž dohromady tyto jednotky tvoří datový set či korpus. Ve zvoleném příkladu bude datovou jednotkou dílčí interview s chirurgem, televizní dokument či jedna určitá webová strana. A nakonec máme výňatek z dat. Tím se rozumí konkrétní okódovaná část dat, která byla identifikována uvnitř datové jednotky a následně z ní vyňata. Čerpány z celého datového setu, těchto výňatků budeme mít mnoho, přičemž do závěrečné analýzy vybíráme pouze některé z nich.

Co je tematická analýza?

Tematická analýza je metoda, která slouží k identifikaci, analýze a reportování vzorců (tj. témat) uvnitř dat. Váš datový set organizuje jen zanedbatelně a popisuje ho s důrazem na bohatost detailu. Často se však stává, že jde mnohem dál než do tohoto bodu, a to když interpretuje různé aspekty tématu výzkumu (Boyatzis, 1998). Rozsah různých možných variant tematické analýzy bude rozebrán více do hloubky až v souvislosti s řadou metodologických rozhodnutí, která musí výzkumník učinit, pokud chce tuto metodu použít (viz níže).

Tematická analýza se používá běžně, avšak jasný konsenzus o tom, co tematická analýza je a jak se při ní má postupovat, chybí (viz Attride-Stirling, 2001; Boyatzis, 1998; viz Tuckett, 2005, pro další příklady). Jistý problém lze spatřovat už u jejího „označení“, neboť nejde o metodu, která je pojmenovaná způsobem typickým pro jiné metody (eg, narativní analýza, zakotvená teorie). Z tohoto důvodu často není explicitně uvedena a uznána jako metoda analýzy, přestože valná část analýzy ve skutečnosti je ve své podstatě tematická – zde se děje buďto to, že je pojmenována nějak jinak (příkladem je DA, či dokonce obsahová analýza (eg, Meehan et al., 2000)), nebo není pojmenována vůbec – např. data byla podrobena „kvalitativní analýze pro hledání opakujících se témat“ (Braun a Wilkinson, 2003: 30). Je obtížné posoudit výzkum, jestliže nevíme, jak jeho autoři provedli analýzu svých dat a o jaké předpoklady se jejich analýza opírala. Rovněž je za takových podmínek obtížné porovnávat a/nebo syntetizovat daný výzkum s jinými studiemi na totéž téma a v budoucnu může být pro jiné výzkumníky komplikované realizovat související projekty (Attride-Stirling, 2001). Už jen z těchto důvodů je srozumitelnost procesu a uplatňování metody naprosto klíčová. Doufáme, že tato stať přispěje k tomu, že se tematická analýza stane srozumitelnější.

S uvedeným souvisí neblahá, avšak rozšířená praxe nedostatečně podrobně traktovat proces a konkrétní rysy analýzy (Attride-Stirling, 2001). Není nijak vzácné dočítat se o tématech, že jaksi „vyvstávají“ (emerge, MS) z dat (je třeba dodat, že tento nešvar se neomezuje pouze na tematickou analýzu). Tak např. podle Singer a Hunter (1999: 67) tematická diskurzivní analýza zkušeností žen v období rané menopauzy konstatuje, že během analýzy „vyvstalo několik témat“. Rubin a Rubin (1995: 226) tvrdí, že analýza je vzrušující, protože „objevíte témata a pojmy, které jsou ukotvené napříč vašimi rozhovory“. Teorie, že témata „vyvstávají“ nebo jsou „objevována“, vyobrazuje proces analýzy jako cosi pasivního a popírá aktivní roli, která náleží výzkumníkovi vždy, když identifikuje vzorce/témata, vybírá, která z nich stojí za to zkoumat, a tato reportuje svým čtenářům (Taylor a Ussher, 2001).[4] Úzus, že „témata vyvstávají“,

„může být dezinterpretován tak, že témata ‚přebývají‘ v datech, a jestliže s dostatečnou námahou napřeme své zraky, ona vyvstanou zrovna tak, jako vyvstala Venuše na půlškebli. Přebývají-li témata na nějakém místě, pak takto činí v našich mozkovnách, a to v důsledku toho, že rozjímáme nad našimi daty a tato data propojujeme, abychom jim porozuměli.“ (Ely et al., 1997: 205-6)

Nyní je namístě, abychom odhalili, jaké teoretické pozice a hodnoty si s kvalitativním výzkumem spojujeme my [= autorky této statě, MS]. Naivně realistická představa o kvalitativním výzkumu, podle které může výzkumník jednoduše „dát hlas“ (viz Fine, 2002) svým participantům, není pozice, kterou zastáváme. Jak argumentuje Fine (2002: 218), dokonce i pouhý přístup typu „dát něčemu hlas“ „zahrnuje vydělování nerozpoznaných momentů narativní evidence, kterou my vybíráme, editujeme a nějak uplatňujeme ve prospěch našich argumentů“. Ovšem zase si nemyslíme, že pro praktikování kvalitativního výzkumu existuje jediný správný teoretický rámec, natožpak jediná správná metoda. Podstatné je, aby teoretický rámec a metody odpovídaly tomu, co chce výzkumník zjistit, a aby ten svá rozhodnutí explicitně uznal a rozeznal je jakožto rozhodnutí.

Tematickou analýzu je třeba odlišit od jiných metod, které slouží rovněž k popisu vzorců napříč kvalitativními daty, např. „tematická“ DA, tematická dekompoziční analýza, IFA nebo zakotvená teorie.[5] IFA i zakotvená teorie hledají vzorce v datech, nadto jsou ale provázané s jistou související teorií. IFA se opírá o fenomenologickou epistemologii (Smith et al., 1999; Smith a Osborn, 2003), jež dává primát zkušenosti (Holloway a Todres, 2003) a v porozumění zkoumaného jevu vychází z na detail orientovaného porozumění lidské zkušenosti s realitou v její každodennosti (McLeod, 2001). Pokud jde o zakotvenou teorii, situace se komplikuje tím, že tato metoda má řadu verzí (Charmaz, 2002). Ale ať už si vybereme kteroukoli z nich, cílem zakotvené teorie je vybudovat plausibilní – a užitečnou – teorii jevu zakotvenou v datech. Z naší zkušenosti můžeme říct, že zakotvená teorie se čím dál více používá způsobem, který je vlastně jakousi zakotvenou teorií „lite“ – soubor procedur ke kódování dat velmi blízký tematické analýze. Takové analýzy se podle všeho nezavazují k teoretickým východiskům „plnohodnotné“ zakotvené teorie, neboť to by vyžadovalo, aby analýza směřovala ke konstrukci teorie (Holloway a Todres, 2003). Čili abychom dokončili náš argument: podle nás platí, že „správně pojmenovaná a otevřeně přijatá“ tematická analýza nenutí výzkumníky k tomu, aby se zavazovali k implicitním teoretickým východiskům zakotvené teorie, jestliže si plně rozvinutou analýzu zakotvené teorie nepřejí budovat.

Termínem „tematická DA“ se označuje celá řada analýz, které se zaměřují na vzorce v datech, počínaje tematickou analýzou na poli konstruktivistické epistemologie (ie, vzorce jsou chápány jako vytvořené společností, avšak diskurzivní analýza prováděna není) až po různé formy analýzy, které mají velmi blízko k DA založené na interpretativním repertoáru (Clarke, 2005). Tematická dekompoziční analýza (eg, Stenner, 1993; Ussher a Mooney-Somers, 2000) je specificky pojmenovanou formou „tematické“ DA, která identifikuje vzorce (témata, příběhy) uvnitř dat a teoretizuje o jazyce, přičemž jazyk chápe jako význam a význam zase jako společenský jev.

Uvedené metody mají společné to, že hledají určitá témata či vzorce napříč (celým) datovým setem, než aby tak činily uvnitř datové jednotky, kterou by mohlo být jedno jediné interview či více interview, ale od jedné osoby – jako v případě analýzy, jež má formu biografické či případové studie, např. narativní analýza (eg, Murray, 2003; Riessman, 1993). V tomto ohledu se víceméně překrývají s tematickou analýzou. Tematická analýza nevyžaduje detailní teoretické a technicky orientované znalosti přístupů, jako je zakotvená teorie, a tudíž představuje přístupnější variantu analýzy, obzvlášť pak pro ty, kteří jsou v oblasti kvalitativního výzkumu nováčci.

Na rozdíl od IFA nebo zakotvené teorie (a jiných metod, jako je např. narativní analýza, DA nebo KA) tematická analýza NENÍ spřažena s žádným předchůdným teoretickým rámcem, a proto ji lze používat v mnoha různých teoretických rámcích (jakkoli ovšem ne ve všech) a s jejím využitím v nich lze dělat mnoho rozličných věcí. Tematická analýza může být metodou esencialismu či realismu, v kterémžto případě reportuje zkušenosti, významy a realitu participantů. Ale taktéž může být metodou konstruktivistickou, která zkoumá, jakými způsoby jsou události, skutečnosti, významy, zkušenosti atd. utvářeny v důsledku existence různých diskurzů operujících ve společnosti. Také se může jednat o „kontextualistickou“ metodu, která se nachází mezi dvěma póly tvořenými esencialismem a konstruktivismem. Jako taková může být charakterizována teoriemi typu kritický realismus (eg, Willig, 1999), což je pozice, která uznává vedle způsobů, jimiž jednotlivci utváří význam své zkušenosti, také způsoby, jimiž tyto významy ovlivňuje širší společenský kontext, avšak aniž by ztrácela ze zřetele skutečnost, že „realita“ je materiálně a všelijak jinak limitovaná. Tematická analýza potom může být metodou, jejímž uplatněním lze jednak reflektovat realitu a jednak dostat se pod povrch „reality“. Ať už je to jakkoli, u tematické analýzy je zcela zásadní vyjasnit její teoretickou pozici. Neúměrně často tomu bohužel bývá opačně (přičemž typicky je pak implicitně přijímán realismus). Každý teoretický rámec s sebou nese řadu předpokladů ohledně povahy dat a o tom, co znamenají ve smyslu jejich vztahu ke „světu“, „realitě“ atd. Dobrá tematická analýza je v tomto transparentní.

Několik rozhodnutí

Tematická analýza vyžaduje, abychom učinili několik rozhodnutí, která je potřeba explicitně zvážit a rozebrat. Bohužel je běžné, že se o nich výslovně nic neříká (nebo zcela jistě se běžně nestávají předmětem metodologických sekcí odborných statí). V praxi se jedná o otázky, které je třeba zvážit před tím, než začneme analyzovat data (a často už před započetím sběru dat). A pokud jde o tyto otázky, na straně výzkumníka či výzkumníků zkrátka musí být veden pokračující reflektující dialog, a to v celé šíři procesu analýzy. Metodologická sekce tematické DA of S&M v Taylor a Ussher (2001) je dobrým příkladem explicitní prezentace tohoto procesu, zatímco metodologická sekce v Braun a Wilkinson (2003) není.

Co se počítá jako téma?

Téma zachycuje něco o datech, co je důležité ve vztahu k výzkumné otázce, a představuje určitou úroveň odpovědi v podobě vzorce či význam uvnitř datového setu. Pokud jde o kódování, klíčovou otázkou k zodpovězení je tato: co se počítá jako vzorec/téma, příp. jakou „velikost“ má mít téma? To je otázka ohledně prevalence, a to jak prevalence v rámci každé z datových položek, tak prevalence napříč celým datovým setem. Ideální je, pokud máme několik výskytů tématu napříč celým datovým setem, více výskytů ale nutně neznamená, že je dané téma důležitější. Jelikož jde o kvalitativní analýzu, neexistuje žádná definitivní a okamžitá odpověď na otázku, v jaké míře se musí téma odrážet ve vašich datech, aby mohlo být právoplatně považováno za téma. Opravdu neplatí, že pokud je přítomno v 50 % datových položek, bude to téma, avšak pokud je přítomno pouze ve 47 %, o téma již nepůjde. Rovněž neplatí, že aby bylo něco tématem, musí se to zásadně odrážet v mnoha datových položkách, a tedy ne pouze v jedné nebo dvou větách. Tématu může být věnován v některých datových položkách značný prostor, zatímco v jiných malý nebo žádný, přičemž v datovém setu může být zastoupeno relativně málo. Pro vymezení toho, co je téma, je tedy zapotřebí úsudku výzkumníka. Naše úvodní rada v této záležitosti: je dobré počítat s jistou mírou flexibility, neboť rigidní pravidla tady prostě nefungují. (K otázce ohledně prevalence se vrátíme ve věci rozlišení na témata a podtémata, neboť výsledkem fáze pročištění analýzy (o tom více později) jsou často celková témata, jež v sobě zahrnují podtémata.)

Dále je třeba říct, že „klíčovost“ (keyness) tématu není nutně odvislá od kvantifikovatelných měřítek – spíše jde o to, zdali dané téma zachycuje něco důležitého v odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. Např. Victoria ve svém výzkumu na téma reprezentace lesbických a gay rodičů v 26 talk show (Clarke a Kitzinger, 2004) identifikovala 6 „klíčových“ témat. Těchto 6 témat sice nutně netvořilo soubor témat, jež v daném datovém setu převažovala co do výskytu – objevila se ve 2 až 22 talk show při celkovém počtu 26 pořadů – společně však zachytilo důležitý prvek ve způsobu, jímž lesby a gayové „normalizovali“ své rodiny v debatách pořadů. V tomto případě byla její tematická analýza usměrňována touto specifickou, analytickou otázkou. Zde je podstatné, jak „měřila“ prevalenci, neboť prevalenci lze určit řadou různých způsobů. Prevalence byla počítána na úrovni datových jednotek (ie, vezmu si dílčí talk show, jednu po druhé a ptám se: objevilo se v ní dané téma, ať už kdekoli v ní?). Prevalenci mohla počítat rovněž ve smyslu sumy mluvčích, kteří artikulovali dané téma alespoň jednou v celé šíři datového setu, nebo jako sumu všech dílčích výskytů tématu v celku datového setu (v souvislosti s tímto vyvstávají komplikované otázky, kde v rámci delšího řetězce promluv „případ“ začíná a kde končí – viz Riessman, 1993). Jelikož prevalence nebyla ve Victoriině výzkumu pro analýzu důležitá, zvolila si tu nejpřímočařejší variantu, avšak k tomu je nutné poznamenat, že žádná správná nebo nesprávná metoda počítání prevalence neexistuje. K flexibilitě tematické analýzy náleží, že vám dovoluje identifikovat témata (i jejich prevalenci) mnoha různými způsoby. Důležité je, abyste byli konzistentní v tom, jak tyto úkony provádíte v rámci konkrétní analýzy.

Vyjadřování prevalence v tematické analýze (ale i v jiných kvalitativních analýzách) se řídí různými „konvencemi“, jejichž výstupem není naměřená kvantita (na rozdíl od většiny obsahových analýz, Wilkinson, 2000) – např. se říká „většina participantů“ (Meehan et al., 2000: 372), „mnoho participantů“ (Taylor a Ussher, 2001: 298) či „několik participantů“ (Braun et al., 2003: 249). Takové deskriptory fungují jako rétorické prostředky, které navozují dojem, jako by téma skutečně existovalo v datech, a přesvědčují nás o tom, že o datech vypovídají cosi pravdivého. Ale kolik nám toho vlastně sdělují? Toto je zřejmě jedna z oblastí, kde je potřeba prohloubit debatu, konkrétně pak o tom, jak a proč bychom měli prevalenci témat v datech vyjadřovat a zdali je prevalence nějak zvlášť důležitá, a jestliže ano, pak proč.

— to be continued

Pokud potřebujete poradit, nebojte se nám ozvat prostřednictvím kontaktního formuláře

[1] Výrazně podrobnější výklad tematické analýzy nabízí Boyatzis (1998). Ten má ale podle nás určitý nedostatek v nepřístupnosti čtenářům, kteří schází obeznámenost s kvalitativními přístupy. Navíc se jedná o přístup, který se od našeho liší. Boyatzis sice uznává subjektivní rozměr tematické analýzy, jeho přístup ale nakonec náleží (byť často implicitně) k paradigmatu positivismu a empirismu.

[2] Výklad „analýzy kvalitativních dat“ v Dey (1993) tento bod do jisté míry potvrzuje. Jeho autorovi v něm jde o to, aby určil techniky sdílené v širokém rámci kvalitativních metod a předvedl, jak se „kvalitativní analýza“ má dělat. Přitom jeho pohled na věc je převážně tematický, třebaže takto není charakterizován.

[3] Někteří autoři, např. Potter (1997: 147-48), argumentují, že pro kvalitativní metody, jako je DA, by neměly být vytvářeny žádné „recepty“, neboť „podstatná část provádění diskurzivní analýzy je umění řemesla [(a craft skill, MS)], cosi spíše v duchu ježdění na kole nebo zjišťování pohlaví u kuřat než v duchu toho, když podle receptu vaříme jemně pálivé kuřecí Rogan Josh […] Proto je to těžké popsat a naučit se to.“ Určitě nepopíráme, že dovednosti potřebné k provedení kvalitativní analýzy, ať už jakékoli, je třeba se naučit, avšak jsou tací, např. McLeod (2001), kteří argumentují, že pokud nevěnujeme pozornost „jak“ analýzy, určité metody tím učiníme mysteriózními (a tím zároveň elitářskými). Chceme-li naopak metodám dodat demokratický rozměr a učinit je přístupnými – a vůbec chceme-li kvalitativní výzkum všeho druhu učinit více pochopitelným pro kohokoli, kdo se nevyzná v související metodologii, a patrně takto i více populárním – musíme čtenáři poskytnout konkrétní rady, jak danou věc provést. Důležitost výukových postupů, které nepracují s „recepty“, nijak nezpochybňujeme, ovšem stojíme si za tím, že jakkoli „recepty“ nutně uberou určitým metodám na složitosti, jsou důležité, jestliže metody chceme učinit přístupnými.

[4] Podle Foster a Parker (1995) je psaní v první osobě jednou z cest, jak může analytik svoji tvůrčí a aktivní roli přiznat.

[5] Obsahová analýza je další metodou, která může sloužit k identifikaci vzorců napříč kvalitativními daty. Ostatně občas se chápe jako metoda, která je tematickým přístupům podobná (eg, Wilkinson, 2000). Obsahová analýza se ale zpravidla orientuje na mikroskopičtější úroveň, často pracuje s výpočty (četností) (Wilkinson, 2000) a umožňuje kvantitativní analýzy původně kvalitativních dat (Ryan a Bernard, 2000). Tematická analýza se od ní liší v tom, že témata v ní nebývají kvantifikována (jakkoli občas tomu tak být může; a jak navrhuje Boyatzis (1998), tematická analýza může být použita za účelem převedení kvalitativních dat na data kvantitativní, jež lze následně zpracovat pomocí statistických metod); typickou jednotkou analýzy v případě obsahové analýzy je slovo či fráze, zatímco u TA jde zpravidla o obsáhlejší celky textu.

 © 2022 PP. | Milan Soutor