Metoda rozhovoru, zejména pak polostrukturovaný rozhovor, je u studentů oblíbený způsob sběru dat. Student ji běžně chápe jako vhodnou alternativu k dotazníkovému šetření, kterému se chce vyhnout, aby se nemusel zaobírat statistikou. Jindy je důvodem pro volbu metody rozhovoru nutnost dodržet princip triangulace (o triangulaci více zde). To může vyžadovat, abychom při zkoumání téhož jevu uplatnili sběr dat několika různými metodami (příp. data z několika více zdrojů). Splnění principu triangulace je standardem u kazuistik a případových studií.

Metodu rozhovoru si ideálně volíte z důvodu její vhodnosti pro uskutečnění Vašeho výzkumného záměru. Metoda je určitě na místě, jestliže Vás zajímá, jak na zkoumaný jev nahlíží určitá skupina lidí, zpravidla ti, kteří jsou ve vztahu ke zkoumanému jevu aktéry. Výzkumná otázka může vypadat takto: „Jak nahlíží na regulační roli Evropské unie drobní podnikatelé ze sektoru potravinářství?“ nebo takto: „Jaké změny zaznamenaly prvorodičky s mentálně postiženým potomkem ve svém pohledu na rodičovství rok po porodu?“ V obou případech Vás zajímají perspektivy jedinců splňující určité vlastnosti. Dokážete-li mezi nimi najít jedince ochotné s Vámi vést nahrávaný rozhovor, metoda rozhovoru je ideální. Tyto jedince nazýváte respondenty Vašeho výzkumu. Pokud jste je vybírali nejen na základě jejich ochoty zúčastnit se, ale taktéž na základě splnění určitých stanovených vlastností, vybrali jste je účelovým (záměrným) výběrem (Novotná, 2019).

Vraťme se ke stereotypu, že metoda rozhovoru bývá pro studenta alternativou k dotazníkovému šetření, neboť se chce vyhnout statistice (rozhovory si volí takzvaně „aby nemusel počítat“). Upřednostnění rozhovorů před dotazníkovým šetřením je v takových případech konkrétním vyjádřením upřednostnění „kvality“ před „kvantitou“. Tato skutečnost pak vytváří dojem, že rozhovor je v principu metodou kvalitativního výzkumu, zatímco dotazník kvantitativního –⁠ to není tak úplně pravda.

Krajními případy metody rozhovoru jsou strukturovaný a nestrukturovaný rozhovor. Mezi nimi se nachází nejčastěji využívaná varianta –⁠ polostrukturovaný rozhovor.

Strukturovaný rozhovor

Strukturovaný (či standardizovaný) rozhovor je vlastně mluvenou obdobou samostatného vyplňování kvantitativního dotazníku. A dotazník zase může být docela dobře kvalitativní, tzn. může obsahovat otevřené otázky, a tedy sbírat kvalitativní data. Úzus je ale takový, že s pojmy rozhovoru a dotazníkového šetření máme tendenci zacházet v úzkém smyslu. Když se mluví o rozhovoru, běžně se implicite myslí „kvalitativní rozhovor“, když o dotazníku, myslí se „(primárně) kvantitativní dotazník“. Avšak přísně vzato ani jedna z metod nenáleží výlučně té či oné straně základní metodologické dichotomie kvalita-kvantita.

Už jsme to nakousli… Rozhovory se dělí podle strukturovanosti nebo také standardizovanosti, přičemž míra strukturovanosti rozhovoru určuje míru svobody poskytnuté tazatelem respondentovi.¹

Studenti nejčastěji volí polostrukturovaný rozhovor, který je v jistých ohledech velmi výhodný. Představuje pro ně jakousi zlatou střední cestu. Proč tomu tak je, si podrobně vysvětlíme, nejprve si ale doprojdeme varianty krajní, abychom věděli, co polostrukturovaný rozhovor rozhodně není.

Rozhovory se dělí podle strukturovanosti, přičemž míra strukturovanosti rozhovoru určuje míru svobody poskytnuté tazatelem respondentovi.

U strukturovaného rozhovoru máme stejně jako u kvantitativního dotazníku předpokládané jednak otázky, jednak varianty odpovědí. Jedná se tedy o nástroj sběru dat založený na uzavřených otázkách. Odpovědí může být ano/ne, hodnota na škále (např. pětibodové: ne/spíše ne/nevím/spíše ano/ano), číselná hodnota nebo položka z výčtu typu (1) autem, (2) hromadnou dopravou, (3) na kole, (4) na oslici, (5) pracuji z domova, (6) jinak (v odpovědi na otázku „Jak se dopravujete do práce?“).

Možnost strukturovaného rozhovoru dává dobrý smysl. Uzavřené otázky přece můžete pokládat jak prostřednictvím dotazníku (distribuovaném online nebo fyzicky), tak i v rozhovoru (ať už osobním, online nebo telefonickém). To ale neznamená, že jde o zcela ekvivalentní přístupy.

Strukturované rozhovory jsou oproti dotazníkovému šetření časově náročnější, avšak mohou vést k důvěryhodnějším odpovědím, nakolik jsou lidé více motivováni odpovědět upřímně a svědomitě, stojí-li před nimi milý, upravený a angažovaný tazatel, který jim navíc přesvědčivě ozřejmí smysl výzkumu. Kromě časové náročnosti je tedy strukturovaný rozhovor náročnější i na komunikační a prezentační schopnosti tazatele (kterým může, ale nemusí být sám výzkumník). Strukturovaný rozhovor Vám dále umožní větší kontrolu nad výběrem respondentů. Na druhou stranu ne každé výzkumné téma snese přímou interakci respondenta a tazatele. Jistě si představíte téma, na které bude řada respondentů ochotna upřímně odpovídat spíše v hávu anonymity než v přítomnosti tazatele.

Pokud budete pokládat uzavřené otázky a takto sbírat kvantitativní data, nejspíš budete provádět dotazníkové šetření. Strukturovaný rozhovor nebývá mezi studenty běžnou metodou, především pro zmíněnou časovou náročnost.

Z uvedeného platí jasné pravidlo: pokud chcete rozhovorem sbírat kvalitativní data (např. právě polostrukturovaným rozhovorem), nezakládejte ho na uzavřených otázkách. Zajímá Vás kupříkladu, jakým způsobem se respondenti vypořádávají v náročných pracovních situacích se stresem? Pak se neptejte na otázky typu „Používáte při výkonu zaměstnání nějaké techniky na zvládání stresu?“ ale spíše: „Jaké techniky na zvládání stresu při výkonu zaměstnání používáte?“. Samozřejmě pokud se ptáte tím prvním způsobem, nejspíš (po odpovědi „ano“) intuitivně pokračujete: „Jaké?“. V textu práce a ve scénáři ale chcete mít uvedenou otevřenou otázku, neboť otevřené tázání je v principu to, o co v polostrukturovaném rozhovoru jde. Znamená to, že byste v polostrukturovaném rozhovoru uzavřené otázky neměli vůbec klást? Neznamená. Na začátku rozhovoru se totiž ptáte na takové věci, jako je věk („Kolik Vám je let?“ je uzavřená otázka), délku praxe v oboru či jiné aspekty respondentovy identity a života. Jádro polostrukturovaného rozhovoru, které následuje po sběru základních demografických dat a údajů o osobní historii, má být založené na tázání prostřednictvím otevřených otázek.

Nestrukturovaný rozhovor

Nestrukturovaný (nebo také nestandardizovaný, volný, neformální) rozhovor, jak napovídá logika našeho dělení, je opakem rozhovoru strukturovaného. Přesněji jde o to, že předpokládané nejsou ani odpovědi, ani otázky, předpokládané je pouze téma (Ferjenčík, 2010). Téma vychází z obsahu výzkumné otázky, na niž chcete výzkumem odpovědět. Ta bývá obvykle jedna.²

A kdy že se hodí nestrukturovaný rozhovor upřednostnit? Obecně lze říci: kdykoli Vám jde o to, aby se výsledky opíraly o nasbíraná data v nejvyšší možné míře – v technickém žargonu metodologie sociálních věd se hovoří o tom, že data zpracujete tzv. induktivním kódováním. Řečeno ještě trochu jinak: nestrukturovaný rozhovor upřednostníte vždy, když nemůžete nebo nechcete Vámi zkoumaný jev ohraničovat nějakou předem přijatou představou o tom, jak má vypadat. Sem přirozeně spadají jevy, o kterých toho zatím moc nevíme. Takové výzkumy jsou explorační par excellence.

Jak uvádí Zandlová (2019), nestrukturovaný rozhovor má své místo v etnografickém terénním výzkumu. Výzkumník provádí zúčastněné pozorování a navíc namátkově „hovoří s aktéry v průběhu přirozených sociálních interakcí.“ (Zandlová, 2019, s. 326) V takovém případě dochází k dodržení principu metodologické a datové triangulace.

Nižší míra strukturovanosti nebo naprostá nestrukturovanost rozhovoru jsou dále vhodné u tzv. narativních rozhovorů. Zde předpokládáme uplatnění narativní analýzy. Tento typ výzkumu je určitě pro studenty vhodný, a proto jej stojí za to zmínit. Pro více informací k narativní analýze viz Čermák et al (2013).

Výzkum založený výlučně na sběru dat metodou nestrukturovaného rozhovoru bude vždy kvalitativní. A kvalitativní bude i každý výzkum, který se zakládá výlučně na sběru dat metodou polostrukturovaného rozhovoru. V obojím případě se pracuje s daty, jež mají povahu popisů; jde o více či méně rozvinuté odpovědi na otevřené otázky, které vycházejí spontánně z iniciativy dotazovaného. Např. na otázku „Jak se dopravujete do práce?“ respondent odpoví svými slovy a bez předem nabídnutých variant odpovědi tím, že se rozpovídá tom, které dopravní prostředky využívá k přepravě na místo výkonu povolání; a třeba i několikrát odbočí od tématu, zakašle, zanadává si, opraví se, zopakuje jinými slovy, co už řekl apod. Takto probíhá sběr v případě obou kvalitativních metod – nestrukturovaný a polostrukturovaný rozhovor. V čem se tedy liší?

Polostrukturovaný rozhovor

Polostrukturovaný rozhovor se provádí s použitím scénáře, který obsahuje předem připravené otázky, anebo alespoň tematickou osnovu. Tazatel takto získává do jisté míry kontrolu nad průběhem rozhovoru. Platí, že míra kontroly je zde větší než u nestrukturovaného rozhovoru, kde je dáno pouze téma. Jakmile si začnete téma členit a uplatňovat toto členění v rozhovorech systematickým způsobem, rozhovor nabývá na strukturovanosti. Jestliže realizujete polostrukturovaný rozhovor, nejvyšší míru kontroly získáte tím, že důsledně dodržíte tato pravidla:

(1) Svým respondentům pokládáte otázky formulované totožným způsobem (do puntíku dodržujete formulace připravené ve scénáři);

(2) Každému respondentovi položíte všechny připravené otázky (nic nevynecháte);

(3) Žádnému respondentovi nepokládáte jiné otázky než ty, které máte připravené, s možnou výjimkou tzv. sondážních otázek (viz níže);

(4) Otázky pokládáte respondentům vždy ve stejném pořadí.

Dodržením pravidla (1) zajistíte, že se budete ptát na totéž, jakkoli to samozřejmě platí jen do určité míry, neboť tu samou otázku ve smyslu té samé formulace mohou různí posluchači pochopit různými způsoby. S tím se musíte smířit, a jestliže odpověď naznačuje, že došlo k zásadnímu nepochopení, zkrátka respondentovi ve vhodný okamžik otázku zopakujete a doptáte se ho, jak ji pochopil.

Dodržením pravidla (2) si zajistíte, že ke každé otázce budete mít odpověď všech svých respondentů, čili budete mít maximum perspektiv pro komparaci.

Dodržením pravidla (3) si zajistíte, že čas a energie respondentů budou využity na otázky, které jste si připravili. Pokud Vám respondent může (ať už z jakéhokoli důvodu) věnovat jen omezený čas, jistě ho budete chtít využít výlučně, anebo alespoň přednostně, na otázky, které jste si připravili.

Dodržením pravidla (4) si zajistíte, že tematická skladba jednotlivých přepisů rozhovorů bude co do pořadí vždy zhruba ta samá. Např. budete-li otázku „Jak se dopravujete do práce?“ pokládat vždy na začátku rozhovoru, každý přepis bude povídání na téma této otázky obsahovat z podstatné části někde na svém začátku. Tuto strukturní provázanost oceníte při analýze, kterou díky tomu zpracujete rychleji.

Jak je z dosavadního patrné, polostrukturovaný rozhovor je vhodným nástrojem sběru dat, pokud je záměrem porovnávání perspektiv, ať už jednotlivců, nebo jednotlivců i skupin. Jak vysvětluje Zandlová, polostrukturovaný rozhovor volíme, pokud 

„víme, že chceme srovnávat různé aktéry, skupiny či různá prostředí a strukturovanost rozhovorů nám pomůže při komparaci: budeme-li chtít porovnávat přístup brněnských strážníků s pražskými, jistě bude výhodné, jestliže budou provedené rozhovory obsahovat stejné tematické okruhy (případně i otázky).“ (Zandlová, 2019, s. 323)

Se záměrem provést komparaci se pojí ještě jedno pravidlo pro polostrukturovaný rozhovor: 

(5) Otázku ve scénáři, která je zrovna na řadě, položíte i tehdy, pokud na ni podle Vás respondent již spontánně odpověděl v rámci již proběhnuvší části rozhovoru. 

Jednota Vašeho výzkumu je dána tím, že zkoumáte určitý jev (sice může mít části, ale pořád jde o něco, co lze popsat jako jednotlivou věc). Díky této jednotě budou otázky ve Vašem scénáři tematicky spřízněné. Proto se snadno stane, že v odpovědi na jednu otázku respondent spontánně vysloví i něco, co je relevantní (také) v odpovědi na nějakou jinou otázku. Řekněme, že jde o otázku, která ještě nepadla. Podle pravidla (5) ji nepřeskakujete. Díky tomu má respondent možnost doplnit nad rámec již řečeného něco dalšího, vč. toho, že může již řečené upřesnit či uvést na pravou míru, má-li takovou potřebu. Takto získáte solidnější data. 

Na závěr si uvedeme pár praktických rad. V první řadě mějte na paměti, že polostrukturovaný rozhovor nabývá mnoha různých podob v závislosti na tom, jak moc se vzdálíte variantě nestrukturované. Váš konkrétní přístup musí být reflektován v metodologické části práce, což mmj. znamená, že rozhodnete-li se dodržet některé z pravidel (1)-(5), čtenáři dané pravidlo uvedete a sdělíte mu, že jste ho dodrželi. Nepopisujte sáhodlouze varianty rozhovoru, které jste si nezvolili. Nepíšete učebnici ani článek do Wikipedie. Informujete o tom, jak byl proveden konkrétní výzkum – ten Váš. 

Vyšší míra strukturovanosti umožňuje rychlejší analýzu a ve větší míře deduktivní design, což je obojí pro studenta výhodou. Zároveň ale pamatujte, že čím je rozhovor strukturovanější, tím méně jeho dynamika odpovídá přirozené konverzační situaci, čímž může utvářet atmosféru výslechu na policejní stanici. To je nevýhodou s ohledem na výtěžnost – respondent nebude až tak sdílný. Tímto Vás nechceme od polostrukturovaných rozhovorů odradit. Spíše zdůrazníme, ať neopomenete pilotáž, která Vám kromě otestování připravených otázek pomůže provedení rozhovoru natrénovat tak, aby nepůsobil příliš nepřirozeně.

 

Polostrukturovaná varianta kvalitativního rozhovoru nabývá mnoha různých podob podle toho, jak moc se vzdálíte variantě nestrukturované. Vyšší míra strukturovanosti umožňuje rychlejší analýzu a ve větší míře deduktivní design, což je obojí pro studenta výhodou.

Ferjenčík (2010) uvádí s odkazem na výzkumníky Breakwella a Kerlingera dvě velmi užitečné sady pravidel pro provedení kvalitativního rozhovoru; Breakwellova pravidla: 

– Otázka se nemá současně ptát na dvě věci (např. Jsou dnešní mladí lidé samostatní a čestní?). 

– Otázka nemá navádět k určitému stylu odpovědi (např.: Že vás občas pobolívá hlava?) 

– Otázka by neměla obsahovat nesrozumitelné nebo nespisovné termíny (např. málo frekventované odborné termíny, žargon) 

– Otázka nemá obsahovat dvojitý zápor (např.: Nemyslíte si, že dnes nemají lidé k sobě dostatek porozumění?). 

– Otázka nemá být formulovaná příliš široce (všeobecně o všem a konkrétně o ničem). (Ferjenčík, 2010, s. 176) 

Kerlingerova pravidla: 

– Otázka musí mít vztah k (výzkumnému) problému. 

– Typ a forma otázky musí odpovídat typu a charakteru informace. 

– Otázka musí být jasná a nedvojsmyslná. 

– Otázka nemá být sugestivní. 

– Otázka nemá stavět na informacích, které respondent nezná. 

– Otázka má být formulovaná tak, aby byla emocionálně přijatelná. 

– Otázka nesmí navádět k sociálně žádoucím odpovědím. (Ferjenčík, 2010, s. 176) 

Dejte si pozor na sugestivnost čili návodnost Vašeho tázání. Zdrojem dat je respondent, ne Vy. Třebaže to může znít nelichotivě, Vy jste z povahy své role jakousi obdobou měřícího přístroje. Rovněž je proto nepřijatelné skákat respondentovi do řeči a dopovídat za něj jím načaté myšlenky. Pokud se to „v zápalu boje“ občas stane, moc se tím netrapte, prostě respondenta požádejte, aby svoji odpověď formuloval znovu, a dejte mu dostatečný prostor. 

Přijatelné jsou naopak tzv. sondážní otázky jako „A jak to bylo dál?“ či „Vzpomenete si na nějaký nedávný příklad z praxe?“. V pořádku je také podněcovat respondentovu vůli odpovídat různými empatickými neverbálními gesty nebo přitakáními jako „Zajímavé“ nebo „To dává dobrý smysl“ (Hendl, 2016).

 

Zdrojem dat je respondent, ne Vy. Vy jste z povahy své role jakousi obdobou měřícího přístroje.

Jestliže nechcete, aby byl rozhovor prkenný a robotický, jistě ho nemůžete provádět s tím, že budete mít ve své vědomé mysli všechny řečené zásady, pravidla a rady. Rozhovor musí být co nejpřirozenější. Proto se nebojte občasných chyb. Některé napravíte a jiné zkrátka dokládají fakt, že i „výroba“ dat prostřednictvím metody rozhovoru je proces mající svoji zmetkovost.

A jak že to je s tou statistikou? Vyhnete se volbou kvalitativního rozhovoru počítání? Inu, vyhnete. Určitě se ale nevyhnete nutnosti včas a dobře porozumět metodám, které se chystáte použít. 

Pokud budete sbírat data prostřednictvím kvalitativních rozhovorů, mezi Vaše metody bude určitě patřit i určitý způsob přepisu (transkripce) nahrávek, nějaká metoda analýzy kvalitativních dat a související postupy psaní různých segmentů praktické části práce počínaje formulací výzkumného cíle až po výsledkovou část, diskuzi a závěr.

Zdroje:

Pokud potřebujete poradit, neváhejte se nám ozvat prostřednictvím kontaktního formuláře.

Ferjenčík, J. (2010). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Portál.

Čermák, I., Chalupníčková, L., Chrz, V., & Plachá, V. (2013). Narativní analýza. In Řiháček, T. et al (Eds.), Kvalitativní analýza textů: Čtyři přístupy (s. 75–104). Masarykova univerzita Brno.

Hendl, J. (2016). Kvalitativní výzkum (2. edice). Portál.

Zandlová, I. (2019). Rozhovor. In Novotná, H. et al (Eds.), Metody výzkumu ve společenských vědách (s. 315–352). FHS UK.

Novotná, H. (2019). Výběr vzorku a prostředí výzkumu. In Novotná, H. et al (Eds.), Metody výzkumu ve společenských vědách (s. 289–314). FHS UK.